Velký požár Borové
Z historie SDH Borová
Obětavou práci členů sboru citelně narušily obě světové války. V meziválečném období byl do správy obce slavnostně odevzdán památník "Padlým 1914 - 1919", o jehož postavení se členové sboru zasloužili.
V roce 1948 byla zakoupena motorová stříkačka.
V 50. a 60 letech docházelo k postupnému doplňování techniky a vybavení, které střídaly velké úspěchy mužského a žákovského družstva na soutěžích. Roku 1951 dostal Sbor dobrovolných hasičů nový oficiální název, a sice Československý svaz požární ochrany. Dne 26. prosince 1969 vznikl v obci požár vskutku kuriózní. Tento den pořádali místní hasiči tradiční ples, při kterém vyhořel do základu hostinec "Pod Lípou" hasičům přímo nad hlavou. Tím se kulturní život v obci na několik let utlumil.
Začátkem nového tisíciletí do sboru a následně do jeho vedení vstoupila nová generace. Nákladem obce byla zakoupena cisternová automobilová stříkačka s objemem 2000l vody. Postupně bylo doplněno technické vybavení a osobní výstroj a díky finanční podpoře členů jednotky byl pořízen terénní automobil. Svépomocí byla zrekonstruována hasičská zbrojnice.
3 požáry Statecké lípy „Trhovky“
1912 V neděli odpoledne se od Opočna přes Kašparku přihnala děsivá bouře, při které do lípy uhodil blesk. Způsobil jí velikou trhlinu od koruny až po zem. Lípa byla uvnitř ztrouchnivělá, takže rychle vzplanula. K jejímu hašení použili borovští hasiči ruční stříkačku džberovku, lidově zvanou „díž“. Poblíž lípy nebyl žádný vodní zdroj, vodu do stříkačky bylo nutno nanosit ze studny halštýře ze struhy od čp. 32. Díky vynaloženému úsilí všech byla lípa zachráněna.
1932 Místní děti si uvnitř lípy rozdělali oheň, jehož plameny zachvátily celý kmen. To již hasiči měli moderní ruční stříkačku od firmy Stratílek z Vysokého Mýta. Až k lípě však hadice nestačily. Voda se proto čerpala do kádě a odtud se nosila asi 60 m do stříkačky džberovky, která oheň uhasila a tím již naposled splnila svoji povinnost.
1956 Požár opět způsobili místní děti. V té době již požárníci (Československý svaz požární ochrany) měli motorovou stříkačku. K hašení lípy použili také minimaxu, což však nebylo účinné. Motorová stříkačka táhla vodu z rybníka od starého transformátoru. Hadice jen tak tak stačily. Po uhašení se lípa ještě jednou od kořenů vznítila, ale s tím už si požárníci lehce poradili.
Těmito třemi požáry lípa velmi utrpěla. Jeden její vrch byl větrem uražen, ostatní větve musely být seříznuty. Občané s obavami sledovali, zda lípa znovu obrazí a bude dále žít. K radosti všech se s příštím jarem znovu zazelenala.
Nejstarší člen SDH Borová
Říkali mu „Honza chalupeckej“, ač ho úřední listy nazývaly stroze Janem Balcarem. Žil mezi námi. A žil hodně dlouho. Dožil se věku biblického. Živil se tvrdou, ale poctivou prací. Byl chudým podorlickým domácím tkalcem, hasičem a především dobrým člověkem.
V pondělí posvícenské, dne 18. října 1841, narodil se chudičkému tkalci Balcarovi v Borové u Náchoda potomek rodu mužského. Pořadím již páté dítě. Pokřtili ho v kostele na Novém Hrádku jménem Jan. Chudoba s nimi jídala z jedné mísy a spávala s nimi na prostinkém loži. A přece byli přes všechnu lopotu a odříkání manželé Balcarovi zdraví a spokojení. Málokdy zastonali a oba se dožili požehnaných 86 let. Ještě týden před smrtí dělal starý Balcar za stavem.
Malý Honzík rostl jako z vody. Do školy chodil do svého půl dvanáctého roku a dobře se učil. Když mu bylo 12 let, musel zasednout za stav a pomáhat stárnoucím rodičům vydělávat na hubené živobytí. Od svítání do soumraku v létě, od tmy do tmy při klikavé lampičce s řepkovým olejem v zimě. Oběma nohama šlapat podnůžky, jednou rukou potrhovat člunkem a druhou rukou přirážet bitlanem útek do osnovy, oči připoutané k dílu, aby hned mohl navázat každou přetrženou niť.
V 21 letech se oženil s manželkou Marií. Měl s ní jedenáct dětí a v 45 letech ovdověl. Roku 1888 se oženil podruhé. S druhou manželkou žil 18 let a podruhé ovdověl v 65 letech, roku 1906. Jednou za rok pěšky putovával zbožně do Vambeřic a Varty na pouť.
Každý týden chodil tříhodinovou cestu s dílem k faktorovi - vydavači. To byly cesty napořád neradostné. Žid smlouval, utrhoval, zboží haněl, vyhrožoval a okrádal. A tkadlec Jan Balcar si nesl v ranci na zádech přízi na nové dílo a v kapse chrastilo jen pár měďáčků. A cestou z Náchoda přes kopec k Dobrošovu a lesem přes Čermnou k Borové počítal a sumíroval, jak s těmi několika krejcárky pořídí nejnutnější a co zase musí odložit.
Jan Balcar jednou v životě, dne 11. června 1874, dal se zlákat jakýmsi krajánkem a zašel s ním až k České Skalici sbírat rmen, a ten den mu byl osudný. Téměř celá Borová vyhořela. Mocnou zář požáru viděl na obzoru stranou k domovu už po kolik hodin cesty. Jeho chalupa, stav, příze i hotové dílo, to vše lehlo popelem. Žena s několika malými dětmi nevynesla a nezachránila nic, krom holých životů. Jen za tu shořelou přízi pak musel židovi do Náchoda splácet pět let.
A zase tvrdá práce. Práce od noci do noci. Práce a odříkání. Jan Balcar nenaříkal, neplakal, nezlořečil. Zaťal zuby, vysoukal si rukávy a vrhl se do práce. A za čas si zase postavil chaloupku. Ještě dnes je kuriozitou v Borové. Postavil si ji z polínek na maltu. Roztomilou chaloupku jako klícku.
Nekarbanil, pijákem nebyl, ač sklenkou čisté pro pročištění krve nepohrdl. Kouřil řezané doutníky, potom dýmku, které zůstal až do smrti věrný. Měl rád veselí. Rád tančil a rád si zazpíval. Jeho zamilovanými byly „Ach ráno, ránečko, …“ a „Lepší být u hulánů vojákem …“. Rád také četl. Přečetl bibli a četl ještě v 92 letech bez brýlí. Jeho životní pracovní výkon byl úctyhodný. Začal tkalcovat ve 12 letech a tkalcoval až do 90 let. Tedy plných 78 let.
Jan Balcar, milý stařeček usměvavých pomněnkových očí, hedvábných bělostných vlasů a řídkého bílého plnovousu podél lící i pod bradou. Obličej výrazně vymodelovaný věkem i prací, v ústech dýmku a na hlavě hasičskou čepici. Hasičem byl věrným a nadšeným. Od založení sboru až do své smrti. Však mu také ještě stařečkovi čtyřiaosmdesátiletému na hasičském plese roku 1925 zahráli sólo, které si za nadšení celého sálu zatančil. Na hasičském sjezdu v Náchodě roku 1933 byl jako 92letý nejstarším hasičem věkem i členstvím. Stejně tak jako o dva roky později na sjezdu v Novém Hrádku.
Jeho přáním bylo dožít se sta let a být pochován v rodné vísce. Ani jedno se mu bohužel nevyplnilo. Zemřel 2. února 1937 ve věku 96 let, a protože v Borové v té době hřbitov ještě nebyl, byl pochován na hřbitově v Novém Hrádku.
„Čest jeho památce“
Uhořeli při požáru v Borové
Novomanželé Antonín a Ludmila Netrestovi bydleli v obecním chudobinci č. p. 95 „U Jedle“. Byli to obecní chudí - žebráci, kteří spali na zemi.
Dne 22. prosince 1933 v 18hod. tato chalupa vyhořela od přetopených železných kamínek. Požár zpozoroval soused Václav Ptáček ml., který poslal do vsi posla, aby vyhlásil poplach. Mezitím vynesl manžele Netrestovi oknem ven před budovu, byli však již otráveni unikajícími plyny z kamínek. V 18:30hod. se k požáru dostavilo 20 členů našeho sboru pod vedením br. Aloise Balcara a několik členů ze sboru z Dlouhého. Z budovy byly vyneseny 2 almary a 2 kolovrátky. Se stříkačkou se nejelo, protože v dané lokalitě nebyla voda. K likvidaci požáru byly použity bourací háky a lopaty na zahazování sněhem. Ve 21 hodin bylo zamezeno dalšího šíření požáru. Dvoučlenná hlídka pak objekt střežila do 5. hodiny ranní.
Netrestovi měli pohřeb na Štědrý den - 24. prosince 1933 a na pohřbu jim zahrály dvě hudby - borovská a ohnišovská, která tento den měla pohřeb na Novém Hrádku. Ke smutečnímu průvodu z Borové přišla ohnišovská hudba naproti k hrádovskému vodojemu a potom obě hudby společně doprovázely zemřelé na hrádovský hřbitov. Zbývá ještě dodat, že obě hudby hrály zdarma - v borovské bylo mnoho hudebníků členy sboru.
Manželé Netrestovi byli jediní dva zemřelí při požárech v psané historii Borové.
Dětský tábor v Pekle (1986 - 2005)
Od roku 1986 hasiči pořádali třídenní dětský tábor v Pekle u N.M.n.M., který byl následně zakončen dětským dnem na hřišti v Borové. V devadesátých letech byl prodloužen na 5 dní a byl pořádán týden po Letních Vánocích, z jejichž výtěžku byl částečně financován.
- V roce 1992 se výjimečně konal v Čížkově mlýně na Rzech.
- V letech 2000 - 2005 se tábora zúčastnilo kolem 40 dětí.
- Vedoucí tábora v průběhu let: Miroslav Forman, Jaromír Balcar, Luboš Balcar, Miroslav Čáp, Josef Jirák, Josef Nýč, Milan Beneš, Luděk Školník, Zdeněk Štěpánek, Libor Škoda, Jaroslav Livar, Karel Balcar, Marcel Ducháček, Zdeněk Zelený, Petr Uhnavý a Pavel Filip.
- Sportovní aktivity: turnaj ve vybíjené, turnaj ve střelbě ze vzduchovky nebo závody na nafukovacích matracích na Metuji.
- Výlety: na Sendraž, na Dobrošov, na Ranč Lipí, na Ostrovy, na Březinku do Náchoda nebo na hasičskou soutěž na Přibyslav. Velmi oblíbené byly ukázky strážníků Policie ČR - výcvik sebeobrany a výcvik služebních psů. Nechyběly noční hlídky, stezka odvahy, hledání pokladu či zpívání písniček s kytarou u táboráku.
- Ukončení tábora v roce 2005 zapříčinila stavba cyklostezky v místě tábořiště, spojující Peklo s osadou "Na Ostrovech" a Bražec v Náchodě.
- Všechny generace dětí, které na táboře v Pekle byly, na něj dodnes a rády vzpomínají.